FILIPŮV CESTOPIS K ROZHLEDNĚ S multikárou jsem jet nemohl, protože by to bylo drahé a navíc mám doma wartburga. Sice stavebnici (různě poskládaného), ale budí dojem, že je originál z dvaasedmdesátého. Také jsem záviděl sousedovi - skoro sedmdesátníkovi - jak každý rok dá kufr do trabanta a jede na návštěvu na Moravu a Slovensko. Vypráví, jak jede v poklidu ne po dálnici, ale přes Tábor a Pelhřimov a trabant mu spokojeně přede. Já jezdím odmala buď ve spěchu nebo s nákladem pod střechu v kombíkách, a také bych rád jednou naložil jeden, dva kufry do limuzky a jel k někomu daleko na návštěvu. Teď by byla možnost - na sraz dvoutaktů v Lanškrounu. Tak jsem začal leštit - spotřeboval jsem tubu Tempa, dal jsem zimní dečku na masku a sehnal původní zahrádku. Potom jsem odbahnil interiér a balil kufry. Jen jeden kufr nebyl, protože se mnou jeli tři malí spolujezdci. Cesta vedla přes Vlašim, Čáslav, Chrudim, Choceň. Vše by krásně vyšlo, kdybych nepodcenil zimní čas. Za Chrudimí už byla tma, takže jsem vlastně o třetinu cesty přišel, a zrovna v pěkném kraji, kde to neznám. Děti šly spát, což znamená, že jedno si lehlo na podlahu vepředu (kdo zná wartburga ví, že je to jak postel) - tady trochu vadilo, když mi děcko ze spaní strčilo nohu pod brzdu, další dítě na zem vzadu a třetí na zadní sedačku. Mohl jsem vzít i to čtvrté, co zůstalo doma, protože by se natáhlo pod zadní okno. Do Lanškrouna na jsem jel také proto, že v sobotu byla slíbena pěkná dlouhá společná jízda. Díval jsem se do mapy a cesta vypadala lákavě. Ještě jsem se raděj z domova ptal, jestli bude opravdu dlouhá a bylo přislíbeno. Takže byla sobota ráno a chystalo se na spanilou jízdu. Prý je mlha a tak cesta ani nemá cenu, nebo bude nějak kratší. Nesouhlasil jsem a tak se jelo na rozhlednu. Dobře vybranou cestou, v mlžném oparu, serpentýnkami - ještě hezčí, než jsem myslel. Odbočili jsme na slepu cestu končící u asi prvorepublikové rozhledny Lázek. Prostě idylka, alespoň do té doby, dokud nás nespatřil hoteliér. Už před pár dny se kamarádi ptali, jestli je možné u něj poobědvat. Prý má v termínu zrovna svatbu, ale liduprázdnost v širém okolí prozrazovala, že půjde o výmluvu. No, takže když spatřil oknem skupinu turistů s trabanty, co myslíte, že udělal? Běžel nám s rozevřenou náručí vstříc? Ne, běžel rychle zabouchnout dveře od rozhledny, abychom neoťapali schody. Mručel, že je mlha, tak je zavřená (právě od teďka). Někteří našinci chtěli jet pryč (že se nebudou dívat na ty kyselý ksichty), ale flegmatici začali vstupovat do stylové horské hospůdky. Co hoteliér říkal, jsem přesně nejdřív neslyšel, i když stačil tón. Slyšel jsem až v světničce a to bylo hlasité ujištění, že "sem se nevejdete v žádnym případě!", čímž po selsku vyjádřil, kam chce abychom šly. Ty nejotrlejší ale zůstali. Protože mezi nimi bylo i jedno z mých dítek, dodal jsem si odvahy a požádal o čaj. Už jsem se ani nepohoršil nad odpovědí (on jakoby si mluvil pro sebe), že "je už vlastně zavřeno" (bylo půl dvanácté dopoledne). Nějak mě to připomělo pravdivou historku, myslím že z klánovické hospody U grobiána, odehrávající se někdy začátkem dvacátého století, kdy tamní hospodský proslul výrokem, že "to by mu scházelo, aby se mu tam jezdili pražáci nažrat!". No tak jsem s dětmi obešel uzvřený pozemek rozhledny s hotelem a vše se objasnilo. Na dvoře stála auta za milióny. Prostě jsme nebyli na tomto místě standartní klientela. Naše vozy nás prozradily. Okouknul jsem pompézní pomník padlým a už se troubilo k odjezdu. Pojede se už rovnou do města, lidé se těší na soutěže. To jsem už opravdu reptal a tak se nade mnou hodní organizátoři ustrnuli a vymyslely trochu delší, opravdu krásnou cestu oklikou. Cestou byl lákavý motorest, v kterém jsem měl velkou chuť kompezovat čajový deficit, ale nebyla politická vůle. Musím se zmínit o přehlídkovém zastavení na parkovišti u sámošky. Mimo předvádění stability hezkého jednokolového přívěsu za trabantem, bylo zajímavé vyprávění místního člověka, jak jel s wartburgem v sedmdesátých letech po Rusku. Byl horolezec a potřeboval se dostat do zakázaných oblastí. Pěkné autentické svědectví, které by stálo za zaznamenání. Večer bylo troubení k zakončení sezony. Myslel jsem, že to bude blbost, ale byl jsem velmi překvapen, jaká to byla krásná muzika, z těch asi dvaceti houkaček. V neděli ráno jsem musel odpoledne do práce, tak jsme odjížděli, když ostatní ještě spali. Cestu jsem navrhl tentokrát spodem přes Poličku, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Tábor domů k Sedlčanům - asi 215 km a až na objížďku kolem Tábora jsem si jí opravdu užil. Sice za Humpolcem byla porucha, auto přestalo dobíjet, ale věděl jsem zhruba o co jde a stačilo scvaknout svorku u alternátoru. (Jen ty kleště, co jsem na srazu v Lanškrounu komusi půjčil, mě chyběly.) No a na závěr se chci s vámi podělit, s čím jsem byl obeznámen po mém návrhu na příští putovní sraz po Čechách - "Lidi to moc nebaví a nemůžou pít". No, to je pravda, to jsem si vlastně myslel. Ale cesty do Lanškrouna a na Lázek pěkné byly a já budu mít pěkné zážitky na celý život.