KOLÍN 2008 Kolín z Emilova pohledu: Na úvod, než začnu vyprávět o samotném srazu chtěl bych poděkovat skvělému týmu tatrováků za vřelé přijetí, protože se jedná především o jejich sraz, tedy sraz historických automobilů nesoucí značku Tatra. Vzhledem k tomu, že jsme se snad vloni dobře uvedli na tomto srazu kam jsme byli poprvé zásluhou Radka přizváni, byla naše účast vítána i letos. S vyjímkou našich multikár zde bylo zastoupení i takových značek jako je Praga, Gaz aj. Vyprávění rozdělím na tři části z nichž samozřejmě nejdelší a nejzajímavější bude část druhá tj. sobota. Nebudu předbíhat, ostatně se sami přesvědčíte že o pořádnou akci na sklonku sobotní vyjížďky nebyla nouze. Část první – cesta na statek, páteční večer Je pátek poledne a já se v práci nemůžu na nic soustředit. V hlavě mám totiž myšlenky upjaté na jednu jedinou záležitost, kterou je kolínský sraz. Přiblbě se dívám před sebe a mlhavě si vybavuji jak to celé probíhalo loni na tomto srazu a jak si mi celá akce moc líbila. Najednou je tady druhá hodina odpolední při které se za mnou zavírají dveře a já mizím na nedaleké parkoviště k autu abych si dojel pro předem připravenou multikáru. Věci potřebné na sraz jsem si naložil už v týdnu na korbu do vojenských beden, tak aby snad nevznikl nějaký chaos při odjezdu. Je asi 15.00 hodin a v tom mi volá Filip, že by mohl svoji mulču dovézt ale potřebuje číslo na Radka, případně Bobana aby se domluvil o dopravě. ( Pro nezasvěcené – Filipovi se porouchalo auto určené pro odtah na akci) Ptá se mě jestli jsem už vyrazil, tak jsem mu odvětil, že ještě ne ale každou chvilku startuju. Volám Radkovi a ten je nedostupný… potom volám Bobanovi - ten to nebere….Posílám tedy Filipovi obě čísla aby se mohl sám domluvit a jdu startovat stroj. Mimochodem cesta na statek je přibližně 60km dlouhá, ale z pohledu řidiče multikáry to je jako by jste urazili vzdálenost do 260 km vzdálené Ostravy v rachotu, který znám tak možná z drtírny cementárny a ještě k tomu v podmínkách jako někde ve skleníku v létě. Asi mě něco osvítilo, když jsem zariskoval tím, že jsem před jízdou vyndal boční rám se sklem a doufal že nebude celý víkend pršet. Jak se později ukázalo nebylo to vůbec od věci… Takže vyrážím, jedu takovým klidným tempem – tzv. se kochám krajinou a říkám si že zhruba po 20km zastavím a dám oddechnout stroji i sobě. Protože jsem jel oproti loňskému srazu vcelku slušně vybaven (sehnal jsem si totiž mj. i sluchátka na uši – super to věcička) tak si říkám že mě snad nic nepřekvapí. Cestu znám ale kamarád Marcel (náš nový člen) mi půjčuje i GPS navigaci takže není problém jet i někam hodně daleko. Cesta na statek ke Kolínu mi však stačí. Tím že máte na uších sluchátka tak si najednou připadáte jako by jste stroj řídili někde z vedlejšího pokoje, takže mi kromě sluníčka nevadí vůbec nic a kilometry ubíhají poměrně snesitelně. Po dvou přestávkách jsem kolem šesté (poctivé tři hodiny jízdy) „přistál“ před statkem, kde se zmiňuji že mám za sebou 60km po ose. Od lidí kteří tu již jsou následují dotazy jestli mi nehučí v hlavě apod….Na bráně viděli na předním skle vylepené moje pořadové číslo z loňského srazu tak mi po otázce zda chci totéž dávají stejné. Konkrétně číslo 35. Tak odpovídám ať mi to číslo schovávají a že za nějakých 15 let (jestli sem budu jezdit) už přes přední sklo kvůli pořadovým číslům neuvidím. Jsem překvapivě z našeho klubu na statku první a čekám na příjezd Tomáše, Bobana, Radka, Filipa, Petra a vůbec na všechny stejně nadšené lidičky. První co mě po zaparkování stroje zajímá je asi nad slunce jasné v takovém parném počasí a tím je dobře vychlazený zlatavý mok. A že byl dobře uvařen a vychlazen… Za chvilinku přijíždí Tomáš a mě je fakt dobře – je tu další multikára a to už je vlastně sraz. Asi za hodinku přijel Filip, potom Boban a Radek, který přivezl mulčubagr na korbě tatry a kolem kterého se seběhl dav lidí když sjížděl na zem. Při sjezdu zakřičel cosi o tom že si „vyhodí nohy“ a asi jsem nebyl sám komu hned nedošlo že se jedná o nohy bagříku. Tak večer a vlastně sraz se tímto okamžikem rozjel v plném proudu a nemusím tady popisovat že se bylo do ranních hodin o čem bavit a co probírat. Část druhá – Krychnov, lom, výstava letiště, návrat na statek Je tu sobotní ráno a s ním přichází opravdu nabitý program pro celý tento den. Počasí je super – možná až přílišné vedro (to jsme ale celý my – loni nám celý víkend propršelo a taky se nám to moc nelíbilo). Přijíždí Petr C. s multikárou na podvalu a v tento okamžik překonáváme loňský počet účastníků našich stroječků. Také přijíždí Špalda a přiváží slíbená klubovní trička a kšiltovky s logem – rozdáváme si je a jsme z toho nadšeni. Nejsme v tento okamžik žádný no name klub ale Multicar 22 club . Takové logo nám totiž svítí na tričkách a čepicích. Po ranní rozpravě, kde jsme mj.vyslechli instrukce a uvítání které skvěle přednesl Vašek z Tatra klubu jsme se přesunuli ke strojům a začali se řadit do kolony. Jeli jsme jako poslední a v podstatě celou kolonu uzavíral Radovan s Tatrou (bylo to jeho výslovné přání a nešlo nesplnit). Máme namířeno do vesničky Krychnov http://www.krychnov.cz, kde nás po příjezdu vítají takovým způsobem, že jsme z toho opravdu nadšeni. Říkám si že je to hezké, když drží takové množství lidí pospolu a vytvoří takovou příjemnou atmosféru. Dostáváme pamětní kartičky a my jim zase věnujeme pamětní list. Říkám si, že je škoda jak rychle musíme opustit tohle místo, ale čas běží a my musíme být za pár okamžiků v lomu. odjezd ze statku na křižovatce V Libodřickémlomu se řadíme vedle sebe pokud možno stylem „svůj ke svému“ takže jsem obležen několika dalšími M22. Super podívanou zajistil nejen Radek se svým bagříkem kdy nakládal Petrovu sklápečku. Je tu podívaná na spoustu krásných vozidel (některé je možno vidět přímo v akci) a jsou tu i velice podařené modely vozidel na vysílačku. Čas však nekompromisně pokročil a my jsme se museli rychlým tempem přesunout na letiště. Ve dvou vesničkách, které cestou na letiště projíždíme je objížďka a tak využíváme jednoho účastníka srazu na motocyklu rovněž výroby koncernu IFA ( MZ ) jako motospojku. (Protože se zajímám mj. i o motocykly tak tady musím zmínit, že tato jedna z nejstarších motocyklových továren uzavírá navždy své brány ke konci letošního roku. Nazval bych to smutným koncem jedné legendy.) Naše motospojka je několikanásobně rychlejší než my, takže se nám tato pomoc hodí. Na letiště přijíždíme s předstihem před ostatními (taky jsme měli velký časový náskok). Najdeme si místo, seřadíme se a když opouštíme naše vyhřáté kabinky a nohou se dotýkáme země(rozehřátého asfaltu) tak se nám nohy přilepí k zemi že je doslova problém se odtrhnout. Tentýž problém nastane i po několika hodinách stání na místě když odjíždíme z letiště směr statek. Tentokrát je ale problém se „odtrhnout“ s celou multikárou jako by se jí na tomto místě zalíbilo zůstat. Nebudu ale předbíhat a musím se určitě zmínit o dalších příjemných bodech a jedním z nich je bezesporu oběd, který jsme absolvovali v jedné kolínské jídelně a který byl za lidovou cenu a s lidovou porcí. Dopravu z letiště na oběd a zpět zajišťoval vůz ze zmíněného koncernu IFA, který byl na letišti vystaven vedle nás a který se pyšní názvem Robur. Další v programu byla návštěva zemědělského muzea v Čáslavi. V několika hangárech bylo možné shlédnout opravdu zajímavé kousky, některé si mlhavě pamatuji jako malý kluk jak se v dobách své slávy proháněli na polích. Dneska jsou v muzeu a já si tak říkám že už taky něco pamatuji, když tady v muzeu vidím tyto stroje. Po skvělých zážitcích z muzea se přesouváme zpět na letiště k našim vozidlům a připravujeme se na přesun zpět na statek. Několikrát zastavujeme a užíváme si této nostalgické jízdy. Zhotovíme pár snímků, prohodíme několik slov a zase pokračujeme. Při jedné takové zastávce kdy už se blížíme ke statku nás kolektivně napadne proč se budeme přepravovat po silnici a proč si nezkusit nějakou tu polní cestičku. Při pohledu do mapy máme jasno. V tu chvíli jsme netušili že tímto rozhodnutím se zhruba 15 minutová jízda prodlouží na dvě hodiny s újmou na zdraví 2 ks multikár. Ztráty nebo újmy na zdraví u posádky naštěstí nenastaly. Vyrazili jsme na takovou z počátku dobře vyhlížející cestu. Když se však začal povrch cesty měnit v malou cestičku v poli a která byla „označena“ jen tím způsobem, že jsme se drželi spadlé řepky kterou někdo před námi projížděl zřejmě nějakým traktůrkem bylo nám jasné, že tato celá off-road vložka nebyla tak nejšťastnější volbou. Jel jsem první a tak jsem až později zjistil, že Tomáš tušil nebezpečí a snažil se vycouvat. To však i přes aktivovanou uzávěrku nebylo možné. Kdo znáte mulču tak víte jak taková situace vypadá. Prostě jiná volba než jet dopředu nebyla. Jak se za minulého režimu říkávalo – kupředu, zpátky ni krok….. Zastavujeme před takovým dosti nehezky vyhlížejícím sjezdem a já se jdu kluků ptát jestli tohle vůbec zvládnem. Takový dotaz byl úplně k ničemu vzhledem k výše uvedené situaci. Tak tedy kupředu…..dole pod kopečkem zastavujeme a jsme rádi, že jsme jej absolvovali v pohodě. Scházíme se před mulčama před posledním a relativně pohodovým úsekem. Radek mi vysvětluje, že si musíme najet dost doleva, protože na pravé straně je dost nepříjemný hrbol. Usedáme tedy do strojů a když jsem u zmíněného kopečku tak vidím, že na levé straně je nějaké hrozně vyhlížející pichlavé křoví. V hlavě se mi zrodila jediná myšlenka – vyhnout se mu. Potom se už jenom zhoupnu na bok a vypadá to že vše ustanu ale vůbec se tak nestalo. Naopak….mulča se se mnou řítí na levý bok. Protože jezdím na motorce a jsem zvyklý se v zatáčce pořádně naklonit a přitom samozřejmě držet řidítek tak si říkám jediné – drž se volantu, nevystrkuj nikde žádný ruce a nohy ven. Dobře že nemám boční okýnko. Padám a slyším jen jak praská zrcátko, pak padá mobil, navigace, lékárnička a další věci, které jsou normálně položeny v přihrádce vedle řidiče. Tohle všechno mi přelétává přes tělo. První reakce jsou takové, že se snažím mulču zvedat za kabinku což se mi trošku daří ale jen tak třicet čísel nad zemí. Ani nevnímám Radka, který na mě křičí jestli vůbec žiju. Vůbec jsem mu v tu chvíli neodpověděl. Toma napadá jediná možná věc a tou je rozbít boční sklo, abych se vůbec mohl dostat ven. Pak se shodneme na tom, že se mulču pokusíme zvednout zpět na kolečka. Kluci zvenku, já přirozeně zevnitř. Daří se a jde to vcelku hladce. Snažíme se ještě vytrhnout lanem které sebou vozím zmíněný keřík ale tomu se nechce. Ve snaze rychle odjet z místa činu (aby nám snad ještě nikdo nevynadal že ničíme řepkové pole). Jedeme a před námi je poslední stěžejní úsek a tém je mostek. Na mostku je položena tabule plechu a protože si říkám že to dnes s tím padáním stačilo, zastavuji a jdu se podívat jestli není pod plechem díra. Nebyla. Vůbec si neuvědomuji, že tím zastavením neubrzdil Boban svůj stroj (jeho mulča měla kolizi na brzdách) a zastavil se tak o Tomáše. Tak tohle už bylo pro dnešek opravdu dost !!! Není to ale vůbec pravda, v tom se na nás řítí docela dost rozhořčeně vyhlížející starší pán, který je evidentně rozhodnut nám něco nehezkého říci. „Přes mostek vás nepustím“ zněla jeho slova. „Jak jste se sem vůbec dostali, tohle je soukromý pozemek – ten mostek jsem osobně opravoval a nenechám si ho tady ničit“. V tom s ním Filip a Tomáš začínají diplomaticky komunikovat a pána trošku obměkčují. Dáme se s ním do řeči a po chvilce když shledává jakou má Bobanova mulča bolístku nabízí mu dokonce že mu ji uschová doma, než si pro ni přijede. Mulča je však pojízdná a tak z této nabídky sejde. Pokračujeme směr statek. Já jsem se rozjel přes mostek, Radek to vzal brodem a pak následují ostatní – nevím ani jak kdo projel tohle stěžejní místo. Ještě na pána pokyvujeme, on zdraví nás a tak si oddechujeme že je vše v pohodě. Přijíždíme na statek, kde nás čeká Marcel a nemohl si nevšimnout jak naše stroje vypadají….vyprávíme mu příběh a jsme prostě rádi že jsme na základně. Nechávám mulču „odhozenou“ na place a jdu si dát něco k jídlu a jedno dobře vychlazený…nejsem sám kdo tak činí. Večer probíhá slavnostní předání pamětních listů, tak se při převzetí zmiňuji že jsem byl se strojem na boku a zařazuji se tedy mezi další kolegy z našeho klubu, kteří už mají tuto zkušenost za sebou. Začíná pršet, přižene se i bouřka ale nám to nevadí. Sedíme pod plachtou a rozebíráme celý den. Tatrováci mají nějaké fotečky svých aut, které se zájmem prohlížíme a je nám prostě dobře. V hlavě se nám rodí plán na další klubovní akci tentokrát s kamarády IFA klubu Ústecko-Orlicko. Plánujeme tuto záležitost na konec prázdnin a navrhujeme co by tak mohlo být předmětem programu….. Nemusím ani uvádět kdo vydržel v diskusi nejen o autech do ranních hodin nejdéle pod stanem, respektive to napíšu – za náš klub Radek a za tatrováky Vašek. Silná a neúnavná to dvojice….. Část třetí – loučení, odjezd Kapitolu jsem nazval loučení ale osobně nic takového moc nemusím. Stejného názoru bude i předseda Filip, který si přivstal a než jsem se vzpamatoval byl s celým osazením svého vozu pryč. Jdeme si dát ranní kávu k „polnímu bufetu“ a k tomu přihodíme nějaké buchty a tak nějak ještě na půl oka rozjímáme. Každý pojedeme na jinou stranu, Tomáš a já po ose, ostatní protože jsou z daleko větší dálky na podvalu. Přiznám se, že se mi do těch 60 km zpět moc nechce. Ještě nás s Tomášem napadá, že se zajedeme podívat na „místo činu“ kde jsme včera prožili popsané zážitky cestou na statek. Nacházím na místě nějaké střípky ze zrcátka a tak je házím na korbu aby po nás zůstalo čisto. Potom ještě chvilku debatujeme jaké to celé bylo a nakonec startujeme stroje a odjíždíme s úsměvem na tváři k domovu každý jiným směrem. Velice krátké shrnutí na závěr : byl to skvěle prožitý víkend a těším se na další taková setkání. Účastníci: Radek, Emil, Tomáš V., Petr C., Boban